Význam a smysl hostitelské péče Děti z dětského domova jsou obyčejné děti, a tudíž mají úplně stejné potřeby jako děti z běžných rodin. Problémem však je, že jejich základní potřeby nejsou dlouhodobě uspokojovány a proto jsou děti poznamenány psychickou deprivací. O deprivaci bylo napsáno již mnoho, avšak pokud člověk nezažije dítě s výraznou deprivací, těžko si jej dovede představit. Deprivačních projevů je mnoho. To, jak se dítě projevuje a chová závisí na míře deprivace (jak dlouho a v jaké míře nejsou uspokojovány základní psychické potřeby dítěte) v kombinaci s jeho vlastnostmi a povahou a naučeným stylem chování. Zde najdete příklady deprivační projevů konkrétních dětí z DD. Všechny tyto děti mají nějaký svůj osud, který může být v konkrétních případech jiných dětí odlišný. Přesto se dá vysledovat určitá stereotypnost v deprivačních projevech, se kterými se můžete u ústavních dětí ve větší či menší míře setkat. Martina Klára Láďa Zdenka Jana Libor Hanka Pavlína zpět Martina, 24 let Martina je dnes již dospělá dívka, která prožila celé dětství v ústavních zařízeních. Je nejmladší ze tří sourozenců. Na hostitelské návštěvy jezdila od svých 12 let až do zletilosti, s hostitelskou rodinou udržuje vztah dodnes. Martina má nižší intelektové schopnosti, je velmi dobrosrdečná, důvěřivá. V době, kdy začala navštěvovat hostitelskou rodinu, byla ochotná odejít s každým, naprosto neuznávala a nechápala osobní zónu člověka. Každého se chytala za ruku, s každým se ochotně objímala, mazlila a pusinkovala. Pokud jí někdo dal najevo, že se chová nepatřičně, byla zmatená a ztrácela půdu pod nohama. Protože je velmi drobná, útlá, hezká, přítulná a mazlivá, naučila se vytěžit z toho co nejvíc. Lidé ji měli rádi a byla vždy vděčným objektem pro každého, kdo se přijel do DD podívat. Uměla z každé situace vytěžit něco pro sebe, ale ihned na dotyčného člověka zase zapomněla. Poté, co začala navštěvovat hostitelskou rodinu, se začala postupně měnit. Dříve nebyla zvyklá psát dopisy nebo udržovat opakovaný vztah, to pro ni bylo nové. Po první návštěvě v hostitelské rodině ale začala dostávat dopisy a nesmírně tím stoupla v hierarchii vztahů mezi dětmi v DD. Přesto trvalo několik let než pochopila, že hostitelská rodina je tu pro ni napořád. Neměla žádnou potřebu zaujmout v hostitelské rodině trvalé místo. I když byla v rodině delší čas, nechávala si svoje věci stále v tašce, vždy připravená k okamžité mobilizaci. Odpovídat na dopisy se naučila až za několik měsíců. Při pobytu v rodině se chovala velmi přátelsky, vstřícně, ale po návratu do DD jakoby její hostitelská rodina přestala existovat. Přesto se ale z pohledu vychovatelů v DD návštěvami Martiny v hostitelské rodině mnohé změnilo. Byla úspěšnější ve škole a zlepšil se i její vztah s ostatními dětmi. Postupně přijala fakt, že se návštěvy opakují, že se k ní rodina stále vrací, a naučila se náklonnost vracet. Dobrovolně přijala roli „chůvy“ dvou nejmenších dětí v hostitelské rodině a byla na to hrdá. Po absolvování školní docházky si zvolila učební obor Pečovatelské práce, protože se v této roli cítila jistá a potřebná. Malé děti také stále dosycovaly její potřebu se mazlit. V současné době je Martina samostatná, je vdaná, má hodného muže. V její bývalé hostitelské rodině děti dorostly do puberty, ale přátelství s Martinou udržují dodnes. Klára, 16 let Klára je šestnáctiletá dívka, která vyrůstá v ústavních zařízeních od 5 let, kdy její vlastní rodina přestala plnit svoji funkci. Má tři sourozence, z nichž dva jsou již zletilí a mladší bratr je umístěn ve stejném ústavu jako Klára. Na sourozencích i rodičích velmi lpí, stále jim telefonuje či jinak kontaktuje, a to i přesto, že její snaha mívá obvykle velmi malou odezvu. Klára je komunikativní, družná, nadšená a plná života. Občas je náladová, v některých případech nedůvěřivá a rezervovaná. V emočních projevech se u ní střídá výbušnost, vztek a konfliktnost s projevy flegmatického klidu, kdy je jí „všechno fuk“, neumí své emoce ovládat. Její sociální chování je nevyzrálé, špatně se orientuje v emocích a situacích. Celkově však její vývoj odpovídá věku. S vrstevníky navazuje vztah snadno, je kamarádská až vyzývavá, snadno zapadne do kolektivu. Klára má ráda malé děti, přistupuje k nim mateřsky, ochranitelsky. K vychovatelům, učitelům a dalším autoritám bývá vyzývavá až drzá. Ve vztahu k neznámým dospělým je zdrženlivá. Nemá ukončené základní vzdělání, momentálně studuje první ročník speciálního učiliště. V mimoškolních aktivitách Klára ráda maluje, sportuje, hezky se obléká, má ráda květiny. Hojně využívá moderní komunikační technologie. Klára a její bratr jsou již řadu let v celostátním registru dětí vhodných k pěstounské péči. Před dvěma lety se Klára spontánně seznámila s rodinou, která jí nabídla hostitelskou péči. Klára byla velmi potěšená, verbalizovala svoji radost a dávala všemi možnými způsoby najevo svoje nadšení. Po návštěvě v rodině byla uplakaná, posílala smutné zprávy, že se jí stýská. Vychovatelům odmlouvala se slovy, že je stejně nepotřebuje, protože má svoji rodinu. Stále se velmi intenzivně domáhala důkazů náklonnosti, říkala si o telefonáty, dárky, vyhrožovala, že k nim uteče, jestli nepřijedou, atd. Po třech měsících tohoto intenzivního kontaktu Klára po návratu z návštěvy oznámila sociální pracovnici v DD, že už na hostitelské návštěvy jezdit nechce, leda zase do jiné rodiny. V této rodině už všechno zná, už se tam neděje nic nového a zajímavého. Hostitelská péče byla tedy ukončena. Klára je citlivá dívku, která naléhavě potřebuje citovou odezvu od dospělé osoby, neumí si s ní ale sama poradit. Ve chvíli, kdy se jí tato potřeba naplní, zpanikaří a utíká pryč. Je proto nutné a důležité, aby „její“ dospělá osoba byla emočně silná a dokázala dešifrovat nejrůznější projevy Klářiny citové nejistoty, což bohužel v tomto případě nebylo naplněno. Aktuálně má Klára velký problém se sebepoškozováním – řeže se žiletkou, pálí se cigaretami. I toto je projev nenaplněných citových potřeb. Láďa, 14 let Láďa je inteligentní chlapec, v ústavních zařízeních vyrůstá od raného věku. V době nařízení ústavní výchovy byl mladší tří let a byl tedy umístěn do kojeneckého ústavu. Než se dostal do stejného dětského domova jako sourozenci, vystřídal ještě minimálně jedno další zařízení. Nyní je umístěn společně se starší sestrou v DD, avšak v jiné rodinné skupině. Láďa je hluboce deprivovaný, pasivní, tichý, uzavřený chlapec. Přestože je inteligentní, nemá dostatečnou motivaci pro osobní rozvoj. Má smysl pro humor, umí se zapojit do společných her či rozhovorů. Celkově je introvertně založený, své emoce nedává nebo neumí dávat najevo, občas mívá záchvaty agresivity. Mezi vrstevníky se projevuje samotářsky, nevyhledává kamarády. Do nového kolektivu zapadá bez problémů, je nekonfliktní. Vztah k autoritám je zdvořilý, ačkoliv aktuálně se v rámci puberty počínají objevovat prokokativní reakce. K cizím osobám se chová pasivně. O rodičích nemluví, nesvěřuje se. Velmi dlouho věřil matce a byl fixovaný na to, že si upraví život a on se s ostatními sourozenci vrátí domů. Po opakovaných zklamáních je však vůči matce zatvrzelý a kontakt s ní odmítá. K otci má neutrální vztah. Láďa velmi rád maluje a pracuje se dřevem. Je hudebně nadaný, ale na žádný nástroj nehraje. Také velmi málo používá komunikační vymoženosti typu mobil, internet. Navenek nemá vážnějších problémů chování, ale odráží se na něm výrazná citová deprivace. Na hostitelské návštěvy začal Láďa jezdit před dvěma lety, hostitelská péče dosud trvá, intenzita kontaktu je 1 víkend v měsíci a delší časové úseky o prázdninách. Láďa sám si nikdy o návštěvu neřekne, vždy čeká, zda bude pozván – pokud se mu ale dostane pozvání, vždy ochotně a rád souhlasí s návštěvou, a to i tehdy, je-li ve stejnou dobu v DD naplánován jiný zajímavý program. Ke své hostitelské rodině nachází vztah velmi pozvolna. Je zdrženlivý v jakýchkoliv citových projevech, málokdy se projeví jeho vůle nebo názor. V rodině žádné výchovné problémy nemá, přestože je z pohledu vychovatelů v současné době hodnocen jako „přidrzlý“. Za dva roky hostitelských návštěv je patrný zřetelný posun Ládi v sebedůvěře, při každé další návštěvě se cítí o něco jistější. Rád dělá lidem v hostitelské rodině radost – připraví něco dobrého, namaluje jim obrázek nebo nachystá nějaké překvapení. Má velmi hezký vztah ke zvířatům, rád se o ně stará. Zdenka, 17 let Zdenka byla odvezena do DD přímo ze školy sociální pracovnicí před 8 lety, když její maminka byla umístěna do hospice, kde zanedlouho zemřela. Tímto zákrokem přišla o možnost rozloučit se, vzít si svoje či maminčiny fotografie nebo svoje osobní věci. Vyrovnat se s tímto traumatem jí pomohla hostitelská rodina, se kterou se seznámila zanedlouho po umístění do DD. Zdenka je díětem, které se nijak neliší od jiných dětí svého věku. Je laskavá, upřímná, tolerantní, vstřícná a citlivá. Stejně jako jiné děti někdy zalže, ale mrzí ji to a omluví se. Někdy neposlechne a někdy se ve škole vymlouvá, proč nemá úkoly. Má nepořádek v pokoji, nerada se učí, vysedává u počítače a miluje popcorn. Kromě toho ale pomůže vždy, když je to potřeba, má ráda své lidi a dává jim to denně najevo, má plány do života a raduje se, když se jí něco podaří. Je veselá a ráda se směje. U Zdenky přešla hostitelská péče v péči pěstounskou. Zdenka od prvního okamžiku po rodině toužila a přála si mít možnost zůstat v nové rodině natrvalo, což se po dvou letech hostitelských návštěv podařilo. Jana, 14 let Jana je jedenáctým dítětem matky, jejíž všechny děti vyrůstají po ústavních zařízeních. Své sourozence nezná, nikdy je neviděla. Má hezký vztah k babičce, která je však nemocná a nemůže se o ni trvale starat. Do ústavní výchovy byla umístěna ve 4 letech. Jana je dítětem, které dělí svět na „my“ a „oni“. Dospělí lidé pro ni představují jiný živočišný druh, který je potřeba přelstít. Dospělým lidem ze zásady nedůvěřuje. Jakákoliv lež nebo výmluva vůči dospělým je v jejích očích povolena, protože jde o boj o přežití. Jana je velmi aktivní, živá, drzá až provokativní dívka, která si nenechá nic líbit. Stále vymýšlí nějaké hry a spiknutí. Mezi dospělými je hodnocena jako zlobivé dítě. Hostitelskou rodinu si našla sama – oslovila návštěvníky DD, jestli by k nim někdy nemohla přijet na návštěvu. Jednalo se však spíše o touhu po změně než o úsilí navázat citový vztah. Hostitelská rodina má stejně starou dceru, vůči které Jana rychle zaujala postoj zkušenější a životem otrkanější. Brzy však narazila na problém loajality dívky vůči rodičům, což pro ni byla zcela nová zkušenost. Bohužel se hostitelská péče nemohla dále rozvíjet, neboť babička velmi protestovala vůči tomu, aby si Jana vytvářela citové pouto mimo DD, a tak posléze byly návštěvy ukončeny. Došlo však k mobilizaci rezerv v širší rodině Jany, a holčička byla následně umístěna v PP u své tety. Libor, 18 let Libor je chlapec ze sourozenecké skupiny, v DD vyrůstal od svých 8 let. Je to inteligentní kluk s uměleckým založením, letos bude maturovat na střední uměleckoprůmyslové škole. Hostitelská péče vznikla spontánně v rodině kamaráda ze střední školy. Libor je navenek bezproblémový chlapec, zdrženlivý, s korektním vystupováním, přesto však měl sníženou známku z chování a podmínečné vyloučení, protože nedokáže domýšlet následky svých činů, někdy jedná zbrkle a v očích dospělých nezodpovědně. Je výborný herec v amatérském filmovém seskupení, dostane-li přesný návod, co dělat a jak se chovat (roli), je skvělý. O to nejistější je v běžném životě. Liborovi zcela chybí zkušenost s vyjadřováním pocitů a emocí. Nechápe, že se na něj někdo může zlobit, a přesto ho mít rád. Je zvyklý na profesionální přístup, ale nedokáže si poradit s obyčejnými lidskými projevy vůči svojí osobě, neví, jak se zachovat, když jsou lidé v rodině unavení, nemocní, rozespalí, rozzlobení, pohádaní. Neumí dávat najevo ani pozitivní emoce – radost, vděk, náklonnost, těšení se na něco. V normálních běžných rodiných situacích je velmi nejistý, neví, co se od něj očekává, ale je zdrcený, když pocítí, že „to nezvládl“. Klade na sebe vysoké nároky. Má smysl pro humor, pokud se netýká mezilidských vztahů. Hanka, 20 let Hanka se do DD dostala po těžkém období ve své původní rodině, kde zažila týrání a zneužívání. Veškeré její jednání a chování je motivováno dvěma cíli: být nejlepší a tedy hodná lásky. K prvnímu cíli (být nejlepší) je potřeba zneškodnit všechny ostatní děti. Hanka nevynechá žádnou příležitost, kdy může jiným dětem v očích dospělých ublížit – pomlouvá je, vymýšlí si, skutečné prohřešky dramatizuje, provokuje, vlastní činy oznamuje jako činy někoho jiného, jen aby dítěti, které hrozí „být lepší“, uškodila. Její představy o tom, jaký je dobrý člověk, jsou však velmi pokřivené – lže tak snadno jak dýchá, jen aby vypadala jako vzorná. Motiven je získání uznání a lásky. Pokud někdo odhalí Hančinu lež, je nepřítel, a velmi snadno se může stát, že příště bude očerněn on. Přes toto všechno má ale Hanka stále kolem sebe dostatek lidí, kteří ji neustále „zachraňují“. Dokáže velmi srdceryvně a pohnutě vylíčit svůj osud, a tak získává stále další a další příznivce. U žádného ale nemůže zůstat příliš dlouho – jakmile objeví, že není nejlepší (tedy jakmile odhalí některý její podvod nebo lež – vše za účelem postavit sama sebe do lepšího světla), musí zase pryč. Strach, že nebude hodna uznání a lásky, když není dokonalá, ji vede k tomu, že nedá okolí šanci přesvědčit ji o opaku. Navenek je Hanka velmi milá a hodná dívka, ochotná, vstřícná, spíše pasivní. Nedává najevo žádné svoje myšlenky, city nebo emoce, je zahalena dokonalou maskou připravenou pro venkovní svět. Rodina, která ji poskytovala zázemí, jí pomohla zmírnit negativní mínění o sobě, přesto však jsou Hančiny vzorce chování ve stresových situacích stereotypní. Pavlína, 15 let Pavlína vyrůstá v ústavu od raného věku, kdy byla umístěna v kojeneckém ústavu. Má tři sourozence, dva z nich jsou již zletilí, nejmladší sestra je umístěna v jiném ústavu pro její výchovné problémy. Nyní je Pavlíně 15 let, v dětském domově má své zázemí a je to jediné místo, které kdy poznala. Rodiče ji navštívili pouze několikrát za život. Před dvěma lety se objevili příbuzní, kteří o dětech nevěděli a měli o Pavlínu velký zájem. Několikrát ji navštívili v dětském domově a Pája byla u nich na pobytu přes letní prázdniny. Protože však je Pája velmi výchovně náročná a léto zřejmě nebylo jednoduché, rodina postupně kontakt s Pavlou omezila na minimum. Chování a projevy Pavly jsou velmi nevyvážené. Mezi dětmi je velmi hádavá a konfliktní, často se rozčílí pro maličkost. Pozornost dospělého člověka přitahuje provokováním dotyčného nebo ostatních dětí. Často jako vtip dělá ostatním různé naschvály, schovává věci, zabírá si to, co měl půjčené právě někdo jiný. Pokud má k dospělému vztah, snaží se držet neustále v jeho blízkosti a povídat si, za takovým dospělým chodí Pavlína jako pejsek, je všude s ním, nedá mu prostor pro oddech. U takového dospělého Pavla nesnese, aby se bavil s jinými dětmi či věnoval více pozornosti komukoliv jinému, zvláště pak mladším dětem, u nichž je to většinou potřeba. To se pak projevuje zlostně, vzpurně a agresivně vůči dotyčným dětem. Pája velmi touží po pohlazení, mazlení, fyzickém kontaktu. Neumí na něj však reagovat. Proto se cíleně vyhýbá jakémukoliv pohlazení či jeho náznaku. Utíká před ním a zlehčuje jakýkoliv jeho náznak. Pavlína je velmi šikovná při vaření a pomáhání v kuchyni, zvláště pokud je v ní s dospělým sama. Má velmi ráda zvířata, zvláště psy, kterým se dokáže věnovat. Dosycují její potřebu fyzického kontaktu, který neumí sdílet s lidmi.