Náhradní rodinná péče je pojem, který zahrnuje adopci (neboli osvojení), pěstounskou péči a poručnictví. Tedy péči o dítě jiným člověkem než vlastním rodičem, avšak v rodině. Výhody náhradní rodinné péče oproti dětským domovům a jiným ústavům jsou známé už od 60. a 70. let minulého století, kdy byly popsány prof. Matějčkem a prof. Langmaierem v Čechách a dalšími odborníky ve světě. Dítě totiž potřebuje jediné: milující náruč stále stejného člověka, který jej má rád, stará se o něj, sdílí s ním to nejintimnější, co má – svou rodinu a svou budoucnost. A to žádný dětský domov ani ústav nemůže zajistit, ani kdyby byl sebelepší. Děti tedy nemají žít v ústavech, ale vždy v rodinách, a když to nejde ve vlastní, pak v náhradní. Jak se ale odlišují jednotlivé typy náhradní rodinné péče (NRP)?

Adopce (neboli osvojení dítěte)

je typ NRP, kdy se osvojitel stává opravdovým rodičem dítěte a to se všemi právními důsledky (jako je například výživné, dědictví apod.). Jde o typ rodičovství. Dítěti je změněn rodný list, kde jsou jako rodiče uvedeni osvojitelé a zápis o biologických rodičích už zůstává pouze na matrice. Dítě se se svými prvními (rozuměj biologickými) rodiči nestýká a adoptivní rodina nemá na biologického rodiče žádný kontakt, ani o něm nemá více identifikujících informací. Také biologický rodič neví, kdo jsou noví rodiče dítěte. Tyto informace může zjistit až samotné dítě v době zletilosti náhledem do matriky a svého spisu. Dítě pro adopci musí tedy být tzv. právně volné, což znamená, že rodiče dali k adopci souhlas nebo se o dítě delší dobu vůbec nezajímali a soud jim jejich rodičovská práva odebral. Jediným právním rozdílem oproti běžnému rodičovství je, že osvojitelé mají povinnost dítěti sdělit, že je adoptované a to do 6 let jeho věku.

Po adopci většinou touží především lidé, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou mít své vlastní biologické děti a touto cestou by se mohli stát rodiči. Takovíto lidé nemají ještě naplněné své rodičovské potřeby, a proto si často přejí dítě, které by do jejich rodiny zapadlo, podobně jako kdyby se jim narodilo. Adoptivní rodiče tak nejčastěji touží po dítěti co možná nejmenším (miminku), které bude stejného etnika, jako jsou oni sami a bude zdravé. Je však nutné říci, že takových dětí je v ústavech úplně nejméně, a proto není výjimkou, že žadatelé o adopci, kterých je mnohonásobně více, na dítě čekají tři až pět let. Neplodných párů je prostě mnohem více než malých, zdravých, právně volných dětí majoritního etnika. Čím jsou však adoptivní rodiče tolerantnější (věk, etnikum, zdravotní stav), tím se doba „čekání“ většinou zkracuje. Zároveň je potřeba říci, že současná praxe upřednostňuje bezdětné páry, tedy že páry, které již mají své děti, či ženy samoživitelky mají šanci na svěření dítěte do adopce mnohem nižší anebo delší čekací dobu.

 

Pěstounská péče

je oproti adopci pouhé svěření dítěte na výchovu po dobu, kdy se rodiče dítěte o něj nezvládají starat. Dítěti se nemění rodný list ani jméno, dítě ví, kdo jsou jeho rodiče a rodiče vědí, komu bylo dítě svěřeno do péče. Je žádoucí, aby dítě bylo v kontaktu se svými rodiči a mohlo rozvíjet svou identitu. Rodiče dítěte neztrácí svá práva a povinnosti, nadále rozhodují o podstatných situacích v životě dítěte jako je například plánovaná operace, se kterou musí dát souhlas nebo vydání pasu, o který musí požádat. Pokud jsou však rodiče nedohledatelní či nespolupracující, může tento souhlas nahradit soud a sociální pracovnice vždy v takových případech pomáhá vyřídit vše podstatné tak, aby to netrvalo příliš dlouho.

Dítě pro pěstounskou péči nemusí být právně volné, stačí odůvodnění, že nemůže žít se svými rodiči nebo už je umístěno v ústavu. Souhlas rodičů k umístění dítěte do pěstounské péče je žádoucí, ale není nutný, protože soud rozhoduje v zájmu dítěte (právo dítěte vyrůstat v rodině je výš než právo rodiče). Děti vhodné pro pěstounskou péči jsou tedy všechny děti vyrůstající v ústavech (mimo ty, které jsou vhodné pro adopci) nebo které právě odcházejí ze své rodiny (jsou odebrány nebo rodiče naznali, že péči už opravdu nezvládají). Jsou to tedy děti často staršího věku, děti nemocné, hendikepované, či s nějakými problémy, děti jiného než majoritního etnika, a pak také sourozenci (někdy z velkých sourozeneckých skupin).

Ideálními kandidáty na pěstouny jsou manželé či pár, který již má vlastní děti, má zkušenost s jejich výchovou a především díky tomu má naplněné své rodičovské potřeby. Pěstounství totiž (navzdory tomu, že děti většinou pěstouny oslovují maminko a tatínku) není rodičovství, ale služba. Jde o poslání, službu dítěti. Cílem je naplňovat potřeby dítěte (lásku, přijetí, trpělivý přístup a péči) a pomoci mu tak překonat rané trauma (odtržení od rodičů, špatné zkušenosti se světem a lidmi) a deprivační projevy, která jej provází. Pomoci dítěti vyrůst v silného spokojeného člověka schopného uplatnit se ve svém životě, navazovat vztahy, mít rodinu. Jedná se o velký a náročný úkol, zároveň však přináší nesmírné bohatství do života pěstounské rodiny. Opravdovou toleranci a porozumění k odlišnostem, pocit smysluplnosti, radost z pokroků dítěte a každého malého úspěchu, kterého dosáhne, ale také nové zkušenosti, znalosti, rozměr života.

Typy pěstounské péče

Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD, také nazývaná profesionální): je určena pro děti, u kterých se předpokládá vyřešení jejich neutěšené situace do 1 roku od odchodu dítěte od rodičů. V průběhu tohoto roku by se mělo ukázat, zda rodiče zvládnou změnit své podmínky a dítě se pak vrací k sobě domů. Nebo zda rodiče dají souhlas k adopci či neprojevují zájem a dítěti jsou vytipováni noví rodiče – osvojitelé. Nebo se situaci dítěte nepodaří vyřešit, je zřejmé, že k rodičům se v nejbližší době nevrátí a dítěti se hledá pěstounská péče dlouhodobá. Přemísťování dítěte k/od přechodným pěstounům probíhá vždy řízeně a pozvolna tak, aby se vazba nezpřetrhala, ale přenesla a dítě tak bylo co nejméně traumatizované. Pěstouni na přechodnou dobu (nebo sama pěstounka na PPPD) jsou vedeni v tzv. evidenci, jeden z nich je stabilně doma (nechodí do práce) a musí být schopen kdykoli přijmout dítě, které to potřebuje. Někteří z nich jsou specializovaní např. na děti do 6 let, děti prvního stupně ZŠ, či dospívající nebo např. na sourozenecké skupiny. Odměna pro přechodné pěstouny je 20 000 Kč hrubého a není platem, ale dávkou (což má význam především pro získání půjčky či úvěru). Dále pěstouni dostávají částku na potřeby dítěte (výživné), které se v závislosti na věku a zdravotním stavu dítěte pohybuje od 4 do 8 tisíc korun. Pěstounská péče na přechodnou dobu je rozhodně krásným, avšak náročným posláním, jelikož rodina musí komunikovat s mnoha institucemi a organizacemi, s biologickými rodiči a v rodině se v průběhu let vystřídá řada dětí. Proto pro PPPD jsou vhodné především rodiny s již odrostlejšími dětmi (orientačně nad 10 let). Díky přechodným pěstounům však děti nejsou poznamenané deprivací z pobytu v ústavu a dalšími jevy, které v ústavech probíhají (šikana, hierarchické postavení dětí apod.)

Pěstounská péče (také nazývaná dlouhodobá): je určena pro děti, u kterých se předpokládá, že doba, kterou stráví mimo rodinu, bude delší než 1 rok, tedy že v dané době vše nasvědčuje tomu, že rodiče v nejbližší době nebudou moci převzít své dítě zpět do péče a zároveň dítě není právně volné pro adopci. Děti jsou tak umístěné do pěstounské rodiny na neznámo dlouhou dobu (nejdéle do zletilosti dítěte), případně s určitým, avšak nejistým časovým horizontem (např. tehdy, když je rodič dítěte ve vězení na např. 4 roky, není jisté, zda po jeho propuštění bude schopen zajistit podmínky péče o dítě). Pěstouni mohou chodit do svého zaměstnání (při přijetí mladších dětí do 10 let je však výhodné toto na nějakou dobu přerušit, u dětí do 7 let je možné čerpat rodičovskou dovolenou, u dětí do 3 let také mateřskou), odměna pěstouna je při péči o jedno dítě 8000 Kč, o dvě děti 12000 Kč a o tři a více dětí (nebo jedno dítě s hendikepem) 20 000 Kč hrubého. Dále pěstouni dostávají na každé dítě příspěvek na potřeby dítěte, který se pohybuje v závislosti na věku a zdravotním stavu dítěte od 4 do 8 tisíc korun. Dlouhodobá pěstounská péče je posláním, které je často na celý život, mnohdy (zvláště v době dospívání dětí) náročným na zvládání projevů a problémů dětí, které s sebou nese jejich životní zkušenost. Odměnou však je radostný dětský úsměv a objetí i uvědomění, jak velkou šanci dítěti do života dáváme.

 

Poručnictví

(citace: Základní informace o pěstounské péči a péči poručníka, SNRP 2011)

Poručník je zákonný zástupce dítěte, kterého ustanovuje soud tehdy, pokud rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven (např. z důvodu dlouhého výkonu trestu) nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Pokud poručník o dítě osobně nepečuje, vykonává pouze funkci zákonného zástupce dítěte. Dítě může být soudem svěřeno do péče poručníka a není-li to v rozporu se zájmy dítěte, určí soud osobu doporučenou rodiči, osobu příbuznou nebo blízkou. Poručníkem se může stát také pěstoun, pokud v době trvání pěstounské péče došlo ke změně rodičovské zodpovědnosti, pak soud může ustanovit poručníkem pěstouna nebo oba pěstounské manžele. Mezi poručníkem a dítětem nevzniká poměr, jako je mezi rodičem a dítětem, což je hlavní rozdíl oproti adopci. Pokud poručník nemá k dítěti vyživovací povinnost, náleží poručníkovi stejné dávky jako pěstounovi.