Už jako malá jsem ráda pozorovala lidi, sledovala jejich chování a domýšlela si u toho příběhy, co je k té či oné reakci vede. Aniž bych v dětství měla vysněný cíl, čím chci být, přirozeně jsem vyhledávala činnosti spojené s lidmi a prací s nimi. Po gymnáziu jsem vystudovala Sociálně – právní činnost na Vyšší odborné škole v Mostě a v následném vysokoškolském studiu se specializovala na poruchy chování. Vystudovala jsem Sociální pedagogiku se zaměřením na etopedii na Univerzitě Hradec Králové. Během studia jsem zároveň úspěšně dokončila pětiletý výcvik ve skupinové psychoterapii BIG SUR (507h). Měla jsem to štěstí, že mým supervizorem byl vyhlášený odborník na adiktologii a jeden ze zakladatelů psychoterapie v Čechách Doc. MUDr. Jaroslav Skála. Během studií jsem dělala několik brigád, např. pracovala na horách jako učitel snowboardingu či barmanka. Myslím, že i tato „škola života“ mě hodně dala pro pochopení lidského chování. Po dokončení školy jsem měla potřebu Čechy na chvíli opustit. Mým cílem byla Catanie na Sicílii, krásné živé město pod Etnou, kde jsem pracovala jako asistentka pro autistického chlapce. S ním jsem absolvovala i několik táborů pro autistické děti. Toto přátelství vydrželo dodnes. Jezdím za ním 2x ročně i nyní, když rodiče potřebují načerpat síly. Po návratu do Čech jsem nastoupila na dva roky do speciální mateřské školky v Ústí nad Labem, jako garant auti-třídy. Poté můj čas vyplnily mateřské povinnosti, které jsem si jako máma dvou dcer užívala a užívám naplno.
V současné době pracuji jako terapeut pro děti z NRP a pro klienty azylového domu, kteří se ocitli ve složité životní situaci. V rámci své práce se setkávám s lidmi, kteří pěstounskou péčí prošli a o svých zkušenostech mi vyprávějí. Jsem ráda, že díky organizaci Děti patří domů se mohu zapojit jako klíčový pracovník do systému pěstounské péče. Dává mi to možnost dělat práci, ve které vidím velký smysl a dělat práci, která dává smysl, je radost. V jednom citátu se píše „Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí“. Souhlasím, jen bych zde rodinu chápala trochu šířeji – tedy jako prostředí, které dokáže poskytnout stabilní, bezpečné a přijímající místo pro ty, kteří do něj přicházejí . A v tom vidím krásné poslání pěstounské péče.
A s tímto citátem od Miroslava Horníčka souzním: „Domov – vždycky to budu opakovat – není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.“
Absolvovala jsem také řadu kurzů a seminářů: Výukový program v psychoterapii a sociálně-psychologickém výcviku se zaměřením na Rogerovský přístup (161h), Výcvik v rodinných konstalacích (288h), Sebepoškozování u dětí a mladistvých (24h), několik kurzů k diagnostice a vzdělávání dětí s autismem, kurz Relaxační techniky a techniky zvládání stresu (16h) a mnohé další.
